Počítáme, v kolik musíme opustit hotel - check-out je do půl 12, nám to letí ve 14.40. 30 minut metrem, hodina vlakem - hodinu před odletem tam být, takže tak po 11 hodině stačí vypadnout. Ráno ještě dole v hotelu koupit panenku a pak skočíme s Petrem do obchodního domu - Dedé s Doktorem už jsou jak na trní, takže vyráží o půl hodiny dřív. Omrkneme, jak to vypadá tady v regálech - na krizi to opravdu nevypadá. Pak ještě zajdeme na oběd - já už rolku nechci - večer ve mě nějak bublala a zpátky na hotel jsem to měl tak akorát, i když jsem si na ní pochutnal. Tak si dám jen 2 tvarohové koláče a jdeme zpět na hotel. Kontrola kufru a báglu, vrácení karet od pokojů a vydáváme se do metra. Na Pavelecké ale vystupujeme z jiné trasy, tím pádem na jiném místě (možná je škoda, že už odjíždíme, protože se naši venkovští kamarádi naučili jezdit na eskalátorech na správné straně a neblokovat provoz), než jsme počítali, takže musíme tunelem pod náměstím k nádraží, kde jsou krámky s různými odznaky, nášivkami apod. Námět na příště - už víme, kam se po podobných "cetkách" mrknout.  Přicházíme k nádraží poměrně rychlým krokem, protože jsem ještě před odjezdem z hotelu zkoumal jízdní řád a odjezd vlaku je za pár minut a další jede za hodinu ve 13:00. Sice jsme s tím z legrace Doktora cestou strašili, ale klukům jsem neříkal, že to je pravda, abychom pak nepropadli davové panice a po cestě jsme za Doktorem nemuseli běžet.  Do budovy vejdu a sleduju tabule a cedule, abychom nešli někam jinam, než je odjezdové nástupiště Aeroexpressu na Domodědovo, takže s báglem na zádech a s kufrem za sebou procházím rámem, aniž bych si všimnul dvou policajtů u rámu, kde kontrolují bagáž pod skenerem. Až když na mě volají jak oni, tak kluci, tak se vracím a omlouvám se a podstupuju nutnou kontrolu. Pak si ještě kluci nechají do fólie zabalit kufry - je to tu levnější než na letišti, takže to není nutné nechávat na poslední chvíli. Po zabalení si Petr všimne váhy, tak si převáží svůj kufr - je pod limitem, takže dobrý. Hůř je na tom Doktor, který tam má nadváhu několik kilo a kufr zabalený do folie. Tak to zvolil špatný postup. Takže začne přemýšlet, jak ty přebytečná kila z kufru dostat, ale hlavně ho upozorňujeme, že nemá moc možností, kam to "něco" narvat. Jedině Dedé - já mám kufr napěchovanej až po okraj, Petr ve fólii... Už je ale musím popohánět směrem k vlaku, 12:00 se kvapem blíží a dnes nám končí víza... Ke vstupu na perón není nutná jízdenka, tu budeme potřebovat až při výstupu na Domodědovu.

Doklusáváme na perón, kde už na nás průvodčí pokřikuje, že máme hejbnout, že se pojede, tak to bylo s chlupem. Je 12.02. Nebýt zpoždění, tak jsme jeli až za hodinu a to už by byl na letišti stres. Zadní vagony jsou samozřejmě plné - ne, že by nebylo místo, ale všichni pohromadě tu sedět nemůžeme, tak pochoduju dopředu, ale kluci už sebou flákli na volná místa. Teda propocenej jsem taky, tak snad bude klima funět. Doktor má teď asi o zábavu postaráno - musí z kufru odebrat část svých pokladů a nacpat je k Dedému do jeho bezedné padákovky. Usadím se ve volném vagónu a protože kluci už se nechtějí trmácet vlakem za mnou dopředu, tak se mrknu, na fotky, máznu na twitter nějaké dnešní zážitky a přečtu pár článků, aby mi to rychleji uteklo. Vlak jede asi 45 minut, tichá jízda bez drncání, klimatizace, pohodlné sedačky. Cestování na letiště z centra města se s Prahou nedá srovnat. 

Na Domodědovu načítáme kód jízdenky, jsme vypuštěni a jdeme do haly na kontrolu ke skenerům. Nic, žádný zádrhel v celé skupině, takže jdeme halou najít naší odbavovací přepážku. Kufry jsou pod váhou, dostáváme palubenky a pokyny, kde a kam, "příruční" bágly děvočku nezajímají, takže tím líp. Teď zase pátráme po hajzlíkách - no jak jinak. Vyjíždíme o patro výš, kde uspějeme. Petr jde ještě omrknout, jestli tu není někde nějaký merčendajz, ale jen jejich tradiční magnetky na dřevěném "prkně". Ještě tu naposledy potkáváme naše známé spottery, tak se za pochodu zdravíme a my jdeme po vypití energetických plechovek k prohlídce. Tady v tomto patře nás posílá nějakej "tatar" o patro níž, dole nás zas posílají nahoru. Když slečně sdělujeme, že nahoře nás poslal kolega dolů, tak se "slitují" a posílají nás k přepážkám. Pas, kontrola, vše OK, jen Petra lustrují důkladně. Dedého zase pro změnu na dalším stanovišti. Ale proplouváme a už se můžeme jen nachystat ke gatu, odkud máme letět směr Vídeň. Ten se pak ještě mění, takže se před odletem stěhujeme na opačnou stranu terminálu, ale žádný rozhlas, spěch a stres. 

Jsme v letadle, u okna bude pro změnu Petr, za námi Dedé, vedle něj Doktor. Kluci sedí u nouzáku, takže Doktor dostává instrukce pro případ nouze a na nohy má spoustu místa. Podávám Tomášovi foťák, aby mohl cestou cvakat, když se mu bude chtít. Odlétat budeme se zpožděním, takže Doktor už si dává svou dávku stresu ("jestli ve Vídni stihneme přestup). Neboj, půl hodiny zpoždění není tolik, to dáme. K jídlu je něco jiného, než bylo to kari, už ani nevím co - nějaká hnědá omáčka, bulka a dáváme si pivo, kluci za námi červené.

Nad Tatrami pak Doktor škemrá, aby Dedé udělal "ještě jednoho velblouda" (v originále to znělo "udělej ještě jednu fotku kopečků"). My máme s Petrem před sebou holčičku, která s námi laškuje, ale je v pohodě, tak na ní neděláme žádný "bububu ty malá píčo" ... Divné, co? 

Přistání a tentokrát budeme my těmi, kteří se z letadla pohrnou, abychom zas nemuseli terminálem běžet. Po výstupu kontrola dokladů - ti, kteří jsou z mimoschengenského prostoru jsou lustrováni důkladněji, než my, ale Petr zkejsne za nějakýma šikmoočkama, takže to čekání v té chvíli připadá jako nekonečná doba. Doktor už je nervózní, jestli nám náhodou někudy neprošel a jestli nám to neuletí, tak se vracím zpátky. Je druhý na řadě. A zase pochodové cvičení. Naštěstí není Vídeň tak rozlehlé letiště jako Frankfurt. To nic nemění na tom, že jsme dorazili do letadla mezi posledními.

Dášena je zkurveně mrňavá, zvlášť když mám v báglu nacpanej model Iljušinu 38, který nechci Doktorovi zdemolovat, takže do binu bágl nenarvu ani když z kapsy vyndám bundu s mikinou, které už se mi nevešly díky Doktorovu kontrabandu do kufru. Aspoň se mi vejde pod sedačku, Petrovi ani tam ne, takže mu letuška batoh dá na přední sedadlo, kde je prý volno. Teď se ještě musíme vejít na sedadla. My dva vedle sebe... V řadách před námi i za námi sedí mrňaví japončíci, kteří jen hučí, když se snažíme nasoukat do miniaturních sedadel. Petr jim to opětuje. Cestou se Japonci učí české fráze, tak je s chutí opravujeme, což zbytek česky mluvících cestujících asi baví a tlemí se stejně jako my. V průběhu letu Doktor půlce letadla hlásí, kudyže to vlastně letíme a co všechno vidí. Odhad mu úplně nevychází v tom, že budeme sedat od severo-východu, protože jsme už nad Vltavou a točíme tak, že je jasné, že budeme sedat na 06. 

Přistání je na jednu "nohu", aspoň to máme pestřejší. Po zastavení Petr vyráží pro bágl, aby mu s ním někdo omylem neodešel, pak bus, po něm hned na kraji terminálu navštívíme hajzlíky a pro kufry. Všechny dorazily v pořádku, venku pak Doktorovi předám kontraband, který jsem měl u sebe. Všechno přežilo, my taky a bylo to fajn. Za dva roky bych si rád dal repete anebo klidně příští rok na Kubince.

Kluci díky, bavil jsem se  teď nás bude čekat na otočku Ostrava a pak poslední letošní výlet - Axalp.