Víkend 29. + 30.8.2015

Předpovědní servery ukazují slunce a malé mráčky s pár kapkami, takže nic tragického - rozhodnutí zní jedoznačně. (Na ruských serverech je psáno "malooblačno, nebalšoj dažď", na večer už ale "pasmutno"). Ale vzhledem k tomu, že nám to jeden den dávalo sněhovou vánici a 11°C, tak to s předpověďmi podobné jako v ČR.  Jedeme ke hřbitovu, času na přesun máme dost. Petr nám popisuje, jak proběhlo jejich ráno. Když jsou ráno ještě oba v kanafasu a on se natahuje na noční stolek pro hodinky, jejichž pásek, jak je vezme do ruky, zachrastí. Doktor se okamžitě sklapovačkou posazuje na posteli a přeje mu dobré ráno.  Následně peláší obsadit hajzlík. Po půl hodině ji opouští a ptá se Petra, jestli by mu nevadilo, kdyby si ještě dal sprchu.  Odpověď: Pepiku, jsi tam od chvíle, co jsi vstal a ještě jsem se tam nedostal, tak si klidně dej ještě sprchu. Pak se záchod před odjezdem vrací ještě asi 5x...  

Je výbornej a baví nás. I když to možná někomu může připadat, že jsme na Doktůrka hnusný a nemáme ho rádi, tak to tak není. V průběhu roku spolu trávíme hodně času a to dobrovolně a naše akce jsou vždy jedna velká zábava. 

Cestou k metru ještě zaběhneme k Danušce, nakoupíme nějaké studené pití, které nacpu k sobě do báglu do "chlazené" kapsy. Ve vlaku si pak sedám s Petrem na jednu stranu, Doktor s Dedém na druhou, je skoro prázdno, tak není nutno se buznit.  Cestou se ale vlak plní a tak na Vychinu, kde je přestup na metro říkáme klukům, jestli si nechtějí přesednout, protože hrozí, že jak my, tak oni dostaneme svého "smraďocha". Nene, zůstáváme v původním rozložení. Zatímco Petr seděl u okna celou dobu, tak já seděl cca uprostřed trojsedadla směrem do uličky, abychom si mohli natáhnout nohy a nekopali se. Přichází k nám paní s dvěma klukama, tak se posouvám k oknu, aby přes nám nemusel jeden z nich lézt. To se ale jednomu z nich nelíbí, kňourá, že chtěl sedět u okna. Petr mu nabízí, že se posune a pustí ho místo sebe. Druhý z bráchů ho předběhne a sedne si k oknu. Jeden spokojeně sedí, druhý natahuje. Tak já nabízím místo druhému z nich. Nadšeně si tam sedá a začnou koukat z okna. Petr jim suše oznamuje, že se říká "spasíbo". Oba poslušně děkují. Jejich máme sedí s dcerou u kluků a tváří se nepřístupně jako tady skoro všichni. Prohlížíme si ty kluky a bavíme se o tom, jak by cesta vlakem vypadala, kdyby jeli malí Dederovci. To by podle vyprávění, které slýchám byl jinej hukot.  Když se venku nic neděje, neprojíždí žádné vlaky, tak se kluci začnou hrabat v batůžkách. Jeden si půjčuje od máti telefon a začnou hrát nějakou závodní hru. Pak ten vedle mě najde ve svém batohu svůj telefon a radostně ho ukazuje mamce. Ta s výrazem sfingy jen přikývne. Petr se jich ptá, jestli jednou na MAKS. Prý že ano. A na co se tam kluci těšíte, jaké letadlo se vám líbí? Boeing, zní odpověď. Tak ten tam není, jen dopravní Airbus. A ještě jim sděluje, že nám se líbí Suchoje. To jim ale nic neříká. Pak prohledávají útroby batohy a jeden vytáhne balíček s nějakými pingpongovými míčky. Aha, 3 vajíčka.  Druhý začne hledat u sebe a vytahuje podobný pytlík, jen s jiným obsahem - kartošky. Taky 3. Jo, mamka má 3 děti, tak každému 1 jajco a 1 kartoška. To kdyby viděli naše zásoby, tak by asi nevěřili.  Vajíčka tu ale jsou asi poměrně častou svačinou na takové akce, protože i následující den jsme viděli loupání vajec na "kopci"

což Shark důkladně a zblízka zdokumentuje...

Vlak nestaví na všech zastávkách, takže je cesta rychlejší, ale před Otdychem vlak zpomaluje, tak hádáme, jestli se začali lidi hromadit na peronech a nestačí odcházet a není z vlaků kam vystupovat... ale zjistíme, že turnikety jsou otevřené a jen se jimi prochází, i když menší fronta tu i tak je. Jdeme na maršrutku, kde se nás řidič ptá, jestli jedeme na MAKS, říkám mu že jo, ale že chceme na konečnou. Kývá, že jo. Tak mu při vstupu sypeme peníze do ruky - drobných máme dost... Nahání ještě další lidi, aby zaplnil všechna místa. Konečně vyjíždíme. Jede s tím jak prase, takže se pochopitelně dočká toho, že ho chytnou. Policajt si ho odvádí z našeho přímého pohledu skrz zadní dveře k sobě do auta. Začíná pršet, takže nám nemusí vadit, že nejedeme. Trvá to asi 5 minut, než se řidič vrací zpátky a baba na předním sedadle ho zjebe, že pospíchá a on jede jak prase a musí se nechat chytit. Něco jí odpovídá a vrací se k policajtovi zaplatit pokutu. Po 10 minutové pauze zase jedeme. Liják houstne. Na konečnou přijíždíme v průtrži, takže rovnou v autě vybalujeme atombordel a protože máme čas, jdeme se schovat do čekárny, která je u brány letiště. Dáme svačinu, napijeme se a čekáme, až déšť ustane. Můžeme z dálky pozorovat nějakou rozmíšku mezi řidičem maršrutky, který nás přivezl a jeho kolegy a vypadá to i na nějaké facky či pěsti... Byl to trochu magor, už od pohledu. Pak teprve jdeme na pozice, žádný spěch, čas máme. 

Jenže dnes volíme jinou cestu, než kterou jsme včera odcházeli. Jdeme skrz zahrádkářskou kolonií a hledáme, kudy odbočit a dostat se na kopec, kde jsou spotteři. Po cestě proti nám se vrací chlápek se synem, kteří šli původně stejným směrem jako my. Takže tudy ne. Zabočujeme a docházíme až na konec cestičky, kde jsou nějací místní. Dotazujeme, jestli se tudy dá dostat nahoru. Prý ne. Tady jsme na osmé ulici a my máme odbočit pátou, takže kousek zpátky. Můžeme tu ale zůstat s nimi a fotit odsud. S díky odmítáme a jdeme počítat uličky. Proti nám přijíždí taxi a za ním pak přichází znovu ten chlápek se synem. Už vím, kdo to je. Když jsme se potkávali, tak nám museli rozumět - jsou to Češi, ale protože oni dva na rozdíl od nás nemluvili, tak podle ksichtů to většinou člověk nepozná. Objasňuju klukům, o koho se jedná a odkud to vím. Večer jim pak ukazuju na netu inkriminovanou fotku. Plahočíme se tou uličkou, do kterého jsme byli posláni a slyšíme, jak startují nějaké roury. To bude ta trojice Su, které nám mají zahajovat program. Nad plechovým plotem vidím, jak se mihne PAK-FA, ale je tak daleko, že je to jen malá tečka, asi jsme ještě hodně daleko. Docházíme až k plechové ohradě - odhadujeme, co tu za ní může být - jako prvního posíláme Dedého - je to profík a tady není Afgoš.  Přelézáme lávku přes potok, pro jistotu mě Petr nechává přejít a až když jsem na druhé straně, tak na ní vkročí on - naše dvě váhy najednou by to nemuselo unést. Výstup do kopce po schůdkách je poněkud krkolomný, takže tudy jdeme naposledy, radši si to obejdeme. Narážíme na kámošku kozu a pokračujeme až na plácek u zlaté bášně, kde už je skupinka plzeňáků, které poznáváme podle Pavla Vanky. S ním se pak bavíme o tom, jak to bylo letos na Kubince a co se dá páchat na různých akcích (tankový biatlon - zajímavé, různá cvičení v průběhu roku - vše to zní zajímavě). 

Utáboříme se na kraji plácku u stromů a "památníčků" ruských letců, kteří padli v různých válkách (Afgánistán, Čečna, Gruzie)

a některým bylo v té době třeba 19 nebo 20 let... Jsme kousek od pokladničky, do které následující den nasypeme nějaký peníz na "kolokol". Prostor monitoruje "děžůrný" v uniformě s klasickým výrazem místních "uniforem". 

Představení začíná, vzhledem k posunutí osy pro ukázky jsme na ideálním místě, všechny roury to točí kolem nás, slunko svítí, takže si nemůžeme přát nic lepšího. Pepa uctivě posílá pozdrav slunci

případně si od oka srovnává horizont 

a když náhodou nejsou žádné ukázky, Dedé mu připomíná, že by si měl jít vyprázdnit močák.  To se pak vrací poklusem, protože se tam buď zasekne, nebo se někde zakecá a samozřejmě pak je ve vzduchu něco, co musí nafotit.

Je mu jasné, že se to neobjede bez

takže výraz, když dorazí

odpovídá situaci.

Bavíme se i pojídáním a pitím zásob. Ve chvíli, kdy začne liják, nezbývá než se zabalit.

V té chvíli ale máme otevřené plechovky s pivem a protože Doktor nechce, aby mu do ní napršelo, takže si jí dává do báglu mezi cajky, což nikdo z nás netuší. Když déšť ustane, stojí mu na pláštěnce batohu louže, takže mu s Petrem batoh postavíme, aby voda stekla a natočíme na slunce, aby "šprcka" usychala. Když pak Doktor přijde k batohu vytřeští oči a  zoufale se ptá, kdo postavil bágl, že měl uvnitř otevřenou plechovku s pivem schovanou před deštěm. Omlouváme se mu se slovy, že se mu na batoh příště ... vyrezignujem - tyto postupy neznáme. Úklid batohu začíná...

Petr pak zkouší u Danušky zakoupenou "pochoutku" (byli mezi námi tací, kteří si nedali...) 

a zároveň může vyzkoušet i svůj nový "nožík". Prej esesáckej - psal Valda.  

Když déšť není tak intenzivní, tak stačí jako úkryt stromky

Blijící kočka

Je nutné podotknout, že déšť nás potkal jednou v sobotu a trval tak 10 minut a potom v neděli slabá, ještě kratší přeháňka. A před jednou průtrží jsme se schovali na konečné maršrutky v boudě, takže oproti jiným akcím počasí luxus. Focení s ISO 200, 250 to se mi moc často nepoštěstí. Jakmile bylo nutné před deštěm nebo po dešti nutné nastavit ISO na 400, tak už jsem se ani neobtěžoval fotit. 

V neděli chodí "děžůrnyj" s ještě jedním - vysokým, mladším uniformovaným příslušníkem. Když prochází kolem, tak je zdravíme - zjišťují, jestli jsme místní a odkud jsme a zvou nás na prohlídku - prý to nezabere moc času - 10-  15minut. Kluci jdou všichni s nimi, já zůstávám u věcí a na 12 hodinu jsme sem jeli kvůli Strižům, kteří mají už za chvíli přiletět, tak to nechci propásnout. Kluci se vrací zpátky, byli pozváni na čaj, pálenku (kterou prý odmítli, i když Dedé už se 2 týdny nikomu neozval, tak těžko říct ), bylo jim povyprávěno o historii tohoto místa. Stál tu kdysi kostel, který v roce 1938 nechal Stalin srovnat se zemí, představené poslal do gulagů. A tak když se hledalo místo pro pietní místo pro letce, zahynulé ve válkách, tak bylo zvoleno toto místo na původním místě kostele. Až později se našly základy kostela o 50 metrů dál, tak kde je nyní roubenka, kam jsme byli pozváni. Vtipná historka se vztahuje samozřejmě i k této chvíli. Když kluci s oběma příslušníky odcházeli směrem k roubence, tak se za nimi vydává nedaleko stojící Japonec. Jak pak říkali kluci, tak přišel poprosit s japonsko-ruskou příručkou, jestli by si nemohl u nich dojít na toaletu a při tom se kroutil, jak když má na kahánku... Jestli to stihnul? Těžko říct, odpoledne už neměl původní béžové kalhoty, ale černé. Co udělal s těmi světlými? Nevíme, možná leží někde pohozené.  

Ještě k Japoncům. Byl tam pár, chlap měl v ruce medvídka a tomu ukazoval všechny ukázky. Držel ho v ruce, aby dobře viděl. Nějaký japonský Mr. Bean. 

Když ukázka skončila, chtěl medvídek dát paní pusu na tvář. Ta, když periferně viděla, že se k ní přibližuje, tak se otočila a medvídek jí dloubnul do oka...  Následovalo ošetřování a foukání bebíčka... No prostě prča byla.  

Z mladšího příslušníka se vyklubal usměvavej poeta, který píše básničky - jednu z nich daroval, Pepa jim na výměnu předal sázavské prospekty, následovala výměna emailů a prý až přijedeme příště, tak nemáme shánět ubytování, postarají se o nás.  Být MAKS za dva roky zase tady, tak by to bylo fajn. 

Bodejť by nás neměli místní za Rusáky

Na zpáteční cestě historka z vlaku. Sedíme všichni 4 společně s nějakým párem domorodců. Ona pije pivo z plechovky, on otvírá pytlík s nějakýma sušenýma rybama - smrad podobný tomu, když si večer po celém dni sundám pohory...  Eklhaft. Ale tohle jsem na mysli neměl. Přes uličku se v šestimístě usadil na kraji uličky kluk (cca 14 let), který si postupem času "stele" na mámě, která sedí vedle. Ta se uculuje a klukova ségra je mrtvá smíchy. Chechtá se i otec. My ho pozorujeme, jak mu padá hlava a protože je trošičku oplácanej, tak si spouští stříbrnou nit na břicho. S ní si žongluje nahoru, dolů podle toho, jak moc natáhne ve spánku vzduch.  Jak zabírá, tak mu máti dělá víc místa a pomalu se odsouvá, takže klučina už je ní nalehnutý. Pak se ale nějak mění těžiště posedu a začíná pro změnu přepadávat do uličky, takže sledujeme kdy sebou flákne do uličky. Na našem kraji do uličky ale sedí Doktor, který ho v momentě, který vypadal slibně , narovná zpátky do sedu. V té chvíli už nevydrží skutečná máma tohoto "cirkusáka", která sedí na šestce za námi s mladším bráchou, který na ní spí taky - je to v rodině. Upravuje tohoto mladšího tak, aby se někam neskácel a jde probrat a přesadit staršího na volné místo u okýnka o řadu dál. Takže ta paní, na které se většinu cesty povaloval k němu nepatří, holka naproti není jeho ségra - tak proto cestou smíchy málem zhebla, chlápek naproti není jeho táta.  Shark k tomu říká, že je škoda, že to nevěděl, že mohla být další fotka do sbírky případně i video. 

Ale i tak se vlaku dokážeme zabavit:

Večer vždy Doktor vybalí na noční stolek svou "kápézetku", díky které přežije do dalšího rána.

Ranní dávka obsahuje cca 10 kousků různých druhů prášků. Ty které si vybavuju z hlavy: jedna tableta na zácpu, které zajídá práškem na průjem - prášky na spaní sestava neobsahuje, večer usne brzy, aby se brzy ráno mohl začít připravovat a nezaspal.  Pedexan na nastříkání do bot a podpaždí (sděluje nám, že je to desinfekce, takže to ničemu nevadí). Dále pak prášky typu viagra (ty prokrvují periferie - údy a díky viagře pak nemá omrzlé konečky prstů na rukou a nohou), holící strojek (používán nejspíš na ohanbí, aby  úd po požití modré pilule vypadal delší )... No jasně, v tomto odstavci přeháním trochu víc, než jindy... 

Protože Dedé s Doktorem se dokáží ztopořit u fotek, které prohlížejí vždy večer na foťáku a vypadá to, že se u nich udělají "Pepíčku, koukej jak jsem to krásně vyfotil"  "Hm, ta je pěkná, ty máš silnější ruce, ty to udržíš" "Pepíčku, musíš víc honit"  "Když já se radši nechám" Nooo, co dodat, jsme tu samej atomovej inženýr.  

Před odjezdem z kopce za mnou ještě přišly nějaké 2 místní vydry a ptají se mě, co bude ještě lítat zajímavého. Samozřejmě rusky. Říkám, že nic a ona že prej jim říkali, že budou lítat do 17 hod. To jo, ale zajímavého nic, to vám dámy někdo kecal. Tak vyndavám telefon a ukazuju jedné z nich ve staženém letovém programu, co ještě bude. Ona na to, že prej nevidí - tak to by odpovídalo.  Když jsme v nejlepším, přichází mí 3 parťáci a Petr má hned při ruce telefon a s chutí nás fotí.

Báby se diví, jako proč po nich chce společnou pózu - odpověď "důkazní materiál" je rozesměje. Radši padáme... 

Odjíždíme tedy z kopce po 15 hodině, kdy odlítalo to pro nás nejzajímavější. Chceme jet večer ještě do toho obchoďáku na Bagraťonovskou a ten zavírají ve 21, tím pádem jsme nemohli zůstat až do konce letových ukázek, ale nic extra se už stejně nedělo. Fabrickej MiG jsem viděl mihnout se vysoko na nebi, když jsme jeli maršrutkou - seděl jsem vepředu, zatímco Shark měl cestu na stojáka. Zjistil jsem tak, že řidič má vepředu stopky, které spustil při odjezdu a vypínal na konečné, také jsem díky výhledu dopředu přišel na to, proč to z nás při přejezdu zpomalovacích prahů vždy málem vytřáslo duši. Před samotným prahem je ještě nějakých 10 cm rygol, takže je jedno, jak rychle a opatrně k němu řidič přijíždí. 

Ve vlaku stojíme na chodbičce, zatímco "Pažiloj" si jde sednout. Tak přemýšlíme co provést. Fotka se svatozáří je asi to nejmenší.

Vymýšlím další píčovinu. Až zastavíme na stanici, která je před Elektrozavodskou, tak vystoupím a zamávám Pepovi z perónu. Už s báglem na zádech, jako když zapomněl vystoupit a kluci se schovají v chodbičce, aby na ně nebylo vidět, jako by vystoupili taky. Jen si musím ohlídat, abych se stačil do vlaku vrátit - času na to zrovna moc není a navíc musím skočit do vedlejšího vagónu. Zastavujeme, vystupuju, kluci si stoupnou do rohu, aby nebyli vidět a já mávám do vagónu Doktorovi. Ten na mě kouká a žádná panika. Tak to vypadá, že odpočítává zastávky, aby nepřejel. No nic, honem zpátky, ať nemusím čekat na další vlak. Koukám na Doktora ze spojovací chodbičky mezi vagóny, je v klidu, takže nic. 

Cestu do obchoďáku jsme museli spojit ještě s cestou k Olympijskému parku, kde měl Doktor tip na druhý obchod. Takže si vyhledávám v aplikaci metra trasu- jak k Olympijskému stadionu a pak i na Bagrat - Pepa má sice mapy, ale pro jistotu... Dnes musíme přestoupit na Kurské na hnědou okružní linku, tak se plahočíme chodbama bez vzduchu a čekáme, kam nás Pepa povede. Jak se později dočtu, tak na této okružní lince jedním směrem hlásí stanice chlap, opačným směrem ženská. Musíme 2 stanice na Prospekt Mira. Tam je jeden výstup zavřený a tak se sem Doktorovi nechtělo - celkem oprávněně, protože když vylezeme na povrch, tak se ujišťuje na mapě, jestli jsme tu správně a kontroluje to se svým sepsaným itinerářem. Prý musíme přejít a jít pak za blokem domů kolem McD doprava. U semaforu na této osmiproudé silnici je odpočítávání času, který zbývá do zelené či do červené. Dobrá věcička. Vidíme, že za těch pár vteřin co zbývají nepřejdeme a tak musíme čekat na další zelenou. Doktor má čas na mapky, my zas na pozorování lidí kolem. Je vidět, že jsme v centru města. Lidi jsou tu jiní, ne takoví bubáci, jinak oblíkaní - tady už je to jak na západě - méně tepláků a souprav adidas... Konečně přecházíme, podle Doktora musíme za chvíli doprava, tam bude McD a pak už má být vidět stadion. Ještě než dojdeme na konec bloku, Doktor konzultuje naší trasu s Tomem - jdeme blbě, musíme zpátky, neměli jsme ani přecházet...  Takže jdeme zpátky k přechodu a za ním se Doktor připojuje ke Godzille, která je asi tak o metr vyšší, než je Doktor. Ten podle svého zvyku kolem něj pobíhá v kruzích a vypadá to, jako by hledal kapsu, z které mu něco vytáhne, takže se Sharkem zpomalujeme, aby až obrovi dojde trpělivost nepřidal do várky ran i nás. Při příchodu k Olympijskému parku nás upoutá mešita, která je nedaleko. Ta tu prý kdysi, když tu byl Doktor nebyla. 

Teď nadchází okamžik, kdy musíme najít správné číslo vchodu - 38B. A už ho máme. Teď tu najít obchod. To je větší oříšek. Ale už jsme ho se Sharkem našli, ale protože Dedé jde s Doktorem, tak tu na ně musíme počkat. Proběhneme obchod, věci pěkné, ale to, co by se mi líbilo Tu-95 je jen vystavená neprodejná a kováky drahé, takže máme hotovo a my s Petrem můžeme jít. Přemýšlíme, že je tam necháme a pojedeme sami. Zjišťujeme, jak je na tom druhá partička. Chvíli to ještě potrvá, ale už se jim věnují prodavači, takže počkáme. Modely, knížky, časopisy - to bude něco, tohle všechno zabalit. 

Cestou zpátky k metru se mrkneme na nedaleké tržiště, kde sice už prodejci balí, ale na pultech zboží stále mají. Ovoce, zelenina, maso, ryby - sortimentu něúrekom. My hledáme, co si dát kde k jídlu, protože už je to docela dlouho, co jsme jedli. Gruzínci se stánkem s kebabem je první na ráně - vypadá to kolem ale podezřele, podivné ksichty, jdeme jinam. O pár desítek metrů dál situaci monitorují chundelatí.  Mc Donald nechceme, tak to zkusíme vydržet až do toho obchoďáku, tam by něco mít mohli. Po vystoupení z metra ale narážíme na stánek podobný tomu, který jsme si vyhlídli u Olympijského parku, jen to maso tu vypadá líp a ani to není tak divná společnost kolem (teda až na krysu, která vyleze zpod stánku - prý po uzavření tržiště, které je za tímto stánkem, když přestanou chodit lidi, krysy vylézají - říká paní prodavačka. Dedé jí ale Petrovi svým pozdravem vyplašil - chtěl jí vyfotit pro tento článek). Dáváme za 120 RUB něco jako twister, ale dělá se nám přímo před očima - na tortilu nanáší nějaké zelené "pesto", maso, zelenina, červené "pesto", zabalit, zapéct a pak ještě na horní otevřenou část zelené pesto. Chutná to luxusně a vzhledem k tomu, že jsme dva večery po sobě měli grilované kuře (včera už já i Shark každý svoje ), tak tohle je příjemná změna. U vedlejšího stánku mají naše oblíbené mojito a můžeme jít na nákupy. 

Nejdříve jdeme do armyshopu, kde si jdu vyzkoušet pískovou maskovanou goretexovou bundu - bohužel velikost XXL je moc velká. TA by byla - v přepočtu myslím 2 tisíce, to bych u nás nesehnal. Tak to tu ještě chvíli voblejzáme: "Pepíčku, koupíme ti nátělník" - modro-bílej pruhovanej - moc se na to netváří - má své oblíbené, bílé. Pásky, brašny kolem pasu, které už jsme tu na někom viděli , trička a další hadry, boty - fakt supr vybavený obchod a za slušné ceny. Přesouváme se do obchodu s noži, výběr byl rychlejší než minule a jedem bydlet a balit.

Po cestě jsme se zase s Petrem pobavili na úkor našich venkovských kamarádů. Jak jsme tak přijížděli na Elektrozavodskou, tak se Doktor zvedá a říká Tomášovi, který mu celou cestu nese knížky a modely: "tak jsme tady, jdeme". Ten se beze slova zvedá a odchází ke dveřím a vystupují. Petr se rozhlíží a já mu říkám, ať sedí, že nejsme na Partizánské, která je trojkolejná, bez sloupů, zatímco teď jsme na Elektrozavodské - stanici se sloupy. Na té sice každý den 2x vystupujeme, ale při cestách na Otdych a zpátky. Takže s Petrem sedíme a chcechtáme se a čekáme, kdy se zavřou dveře a ti dva zůstanou na peróně. Jako naschvál ale vlak ve stanici stojí s otevřenými dveřmi asi minutu, během které jim dojde, že to není další z našich vtípků a nastupují do vedlejšího vagónu a nenápadně nás sledují. Prej nás jen zkoušeli... 

Partizánská - nákup piv u Danušky a odnést si krámy na pokoj a pak ještě do magazínu, co je kousek od metra - nějaké sladkosti domů, čokolády a jdeme balit. Já zabalím za 15 minut, horší je to s Doktorem - má knih, modelů a časopisů, že si část dává ke mě a Dedému i Petrovi. My už máme zabaleno, takže se věnujeme probírání fotek do článku a na twitter. Doktor začíná rozebírat jednotlivé krabice, vyrábět do kufru přepážky, výztuhy, aby se mu drahocenné věcičky cestou nezničily. Takže pokračujeme v bavení se na jeho účet. Třeba ve chvíli, kdy vytáhne z nočního stolku šuplík, aby z něj vysypal všechny rozkutálené tablety a pak zkoumá, jak jej vrátit na místo.  Znějí vtípky - (ne)praktický lékař apod.. Nese to poměrně statečně, ale myslím, že nás dlouho nebude chtít společně vidět - až do AxAlpu   a pak má celou zimu na zregenerování nervů.

Ještě jsme pořídili nějaké fotky té krize, která podle našich médií v Rusku panuje. Možná na venkově, v Moskvě se nic takového neprojevuje.

K samotnému lítání není moc co psát, nadpis článku je myšlen naprosto vážně. Ukázky jako na dlani, neuvěřitelný rachot, mašiny, které zase tak 2 roky neuvidíme, takže v některých chvílích jsme měli zase huby od ucha k uchu...  Nemělo to chybu a to i přesto, že těch mašin, které nás nejvíc zajímaly nebylo tolik (Striži 6x MiG-29, Viťazi se 6x Su-27, Sokoli s 2x Su-27 a 2x Su-30, MiG-29, MiG-35, Su-30, Su-35, Su-34 a PAK FA T-50). Ale i kdybych měl toto celé plánovat znovu a věděl předem, kolik toho bude lítat, stejně bych se do toho pustil znovu. S klukama jsme si to užili, žádná ponorka, jen zábava, takže BOŽÍ!!!  Kluci díky! 

Už se těším do Ostravy na NATO Days, i když tam se neslezeme všichni - Dedé bude na letové stojánce, my chceme do pole. Ale čeká nás ještě AxAlp, kde budeme ve stejné sestavě, takže už aby to bylo. 

Previous day:

http://www.dawe-photo.cz/clanky/nekolika-slovy/maks-2015-airshow.html

Latest day - comeback:

http://www.dawe-photo.cz/clanky/nekolika-slovy/comeback.html