Po spoustě let, co sem celkem pravidelně jezdíme je tu krásné počasí. Není už se na co vymlouvat. Mám i delší sklo, než je v mé standardní výbavě (díky Valdo), takže bych potřeboval, aby se aspoň jeden z kluků přidal. Mapové podklady mám připravené v tištěné podobě (nejspíš jsem se nakazil od Doktora - i když na druhou strany okluzní fronty vytištěné nemám ). Mám i aplikace v telefonu s offline mapami Švajcu, včetně turistické. Mattia je pro. Dedé by šel býval asi taky, kdyby si Shark při sestupu z Axalpu nehnul s nohou. Takhle na něho zbývá role "ošetřovatelky", řidiče, nosiče, palubní zábavy...  Shark určitě radostí tleská ručičkama nad hlavou. 

Cestou propočítávám, v kolik musíme vstát, abychom dorazili na vrchol Wildgärstu ještě před začátkem dopolední vlny. Odhaduji 4 hodiny chůze. Budík je na 3:30... Prý dovolená. Jsme fakt cvoci. Hodinu by měl trvat přesun autem z Iseltwaldu, kde letos bydlíme, až na parkoviště k hotelu v Grosse Scheidegg do 1950 m.n.m. Bohužel se to nedaří. Za Grindelwaldem je zakáz vjezdu na silnici výš do hor a lze jet buď na kole, busem nebo po svých. A vzhledem k tomu, že jsme ve 1200 m.n.m. a Wildgärst má skoro 2900, tak odsud jít je blbost. Blog, ze kterého jsem čerpal uvádí, že borec, který tuto trasu šel, tak dojel do Schwarzwaldalpu (1456 m.n.m.) a šel odtamtud. To pro nás znamená se vrátit kolem Brienz a stoupat do hor opačnou stranou. Co se dá dělat. Už jsme projezdili víc benzínu a času, než dnes, takže žádný velký stres se nekoná. A je tu i jisté pozitivum - nebudeme muset šlapat za tmy, protože než hory objedeme, tak uplyne další hodina. Po 7 hod. už stojíme s Mattim u mapy - sice ještě s čelovkou na hlavě, ale rozednívá se. Takhle vestoje je poměrně chladno... Prohlížíme trasy v vrcholu - hlavně abychom šli po nějaké, ke které nepotřebujeme speciální výbavu (ferraty, jištění apod.), protože i ty tu na mapě jsou značené.

V paměti mám zejména tyto fotky:

Ale naštěstí se jim vyhneme. Ještě si to fotím aspoň na telefon, byť mám appky a i mapy na papíře i stažené soubory - ale jistota je sichr. 

Vracíme se za klukama do auta - asi to zkusíme - lepší konstelace asi nebude. Do zákazu vjezdu za hospodou je asi zbytečně o hubu (pokutu) jet. Domlouváme se, co dál. Sraz je tu ve 20:00. Cestou se ozveme, kdybychom to vzdali. Ozveme se i kdybychom to nevzdali, ať o sobě víme. Bágl je kurva těžkej, nazpátek to bude určitě lepší, sníme cestou zásoby jídla a pití. Mattia si půjčuje Sharkovi hole, byť se jedna zasouvá. Určitě mu pomůžou. Beru si na sebe bundu, i když ne na moc dlouho. Ale pro začátek cesty na zahřátí se hodí. Mattia nasazuje tempo, které asi moc dlouho nevydržím - jakoby tam chtěl být do půlhoďky.  Před odbočkou ze silnice odkládáme horní vrstvu a vcházíme do lesa. Po pár minutách slyšíme divné zvuky. Jako kdyby ... to ... byl... medvěd.... kurvaa... co... to... je...? Kouknem s Mattiou na sebe, jako bychom se chtěli ujistit, že to ten druhý neslyšel. Podle výrazu jsem pochopil, že to slyšel i on. Můj výraz musel být dost podobný tomu jeho - oči přes celou čepici...  Ptá se mě, jestli tu žijou divocí medvědi. Hmm, zajímavé. Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Nevím. Je to dost možné v těchto horách. Znak nedalekého Bernu si ale vybavuju...

Otáčíme se za sebe a přidáme do kroku. Jenže do toho kopce to stejně dlouho nevydržíme. Několik desítek metrů před námi je liška, kouká na ty dva tydýty, co tu lezou lesem a funí. Naštěstí mizí.  V dáli vidíme nějaké chalupy. Zavřené, neobydlené - nejspíš "zemědělská" stavení.  Dojdeme k nim. Ve výšce asi 1,8 metru - tedy vysoko - je malé čtvercové okýnko. Blížit se sem medvěd, asi bychom se tam vydrápali a protáhli.  Na prostranství tu je napuštěné koryto s vodou, s kterým s Mattia hraje. (Jmenuje se to tu Alp Bidem).

Ptá se mě, jestli mám telefon na Sharka, ať mu zkusím cinknout, jestli tu žijí medvědi. Volám mu. Nebere to. Tak zkus Dedého, říká. Ten bude za volantem. Taky nebere. Ještě mě napadá pan Valda. Ten by mohl být na cestě do práce a tedy na příjmu. Nebere. Ale za chvíli volá zpátky. Po vzájemném pozdravu "Čau vole" mi pokládá dotaz: "Tak co, už jste na vrcholu?" "Ale hovno", odpovídám. "Lezeme lesem a máme takový divný pocit, že tu slyšíme "brumlat" medvěda někde v údolí za námi. Kvůli tomu i volám, jestli netušíš, jak to tu s nima je?" Odpověď není ale taková, jako jsme si představovali. "Ty vole, to vám nezávidím, já byl nedávno s dětma v Tatrách a narazili jsme tam jen na hovna po medvědovi a moc příjemně nám nebylo." Na to, jak vypadají medvědí hovna se radši neptám a doufám, že se Mattia nezeptá. Na spoustě míst jsou tu totiž po zemi lívance, víc či míň zaschlé, o kterých jsem si zatím myslel, že jsou od krav, které tu louky spásají. Valda pokračuje tím, že zastaví v nějaké vesnici a mrkne na web, jestli někde něco zjistí. Pomalu se posouváme k dalším stavením, které tu stojí. Mattia říká, že se jen tak něčeho nebojí, ale poslední co chce, je nechat roztrhat ve Švajcu medvědem. Radši to nerozebíráme. Jen koukám do mapy a snažím se ho uklidnit, že nám zbývá posledních pár stovek metrů lesa a pak už budou jen louky, kam za námi určitě nepůjde. Co by tam dělal?!?  Valda volá. Prý něco našel. Nedávno prý se nějaký medvěd objevil u Interlakenu, ale na protější straně jezera, než jsme my. Byl to prý nějaký zatoulaný jedinec, který tam přišel z kantonu Uri. Následuje odmlka. "A to je kde?" - "Noo, to je tam, co jste teď vy..." Výborný. Lepší nic nevědět. "Tak buďte opatrní." My budeme, ale hlavně aby byl i ten medvěd.  Volá Shark. "Co je volové, už jdete zpátky?" "Nejdeme, ale asi je tu medvěd. Nevíš, jestli tu žijou?" Odpověď taky není taková, jakou jsme chtěli slyšet. "Víš jak se to tady jmenuje? Víš jak vypadá bernský znak?" Ale dyk já vím". To jsme si teda pomohli - místo uklidnění, zneklidnění. Přesvědčím Mattiho, abychom to zkusili jít dál. Tady už je slyšet jen hučení potoka. Kontroluju mapku v mobilu, uraženou vzdálenost, vzdálenost k cíli a to, zda se držíme na správné cestě. Vše je cajk. Cestou, vždy když zastavíme (za chůze do kopce nám to moc nekecá), probíráme kromě focení i další svoje koníčky. Mattia mi povídá o sbírce, kterou má doma, o tom, jak se mu začíná líbit ruská technika. Říkám mu, jak jsme byli na MAKSu v Moskvě

https://www.flickr.com/photos/dawe-photo/albums/72157657607675659

o letošní akci Armija tamtéž, o plánovaných cestách do Ruska příští rok. Jsem přesvědčen, že tam se mu bude líbit. 

https://www.flickr.com/photos/dawe-photo/albums/72157685851665914

Pokračujeme dál v pochodu, blíží se 9 hod., dostáváme se do Oberlägeru, odkud jsem zhruba chtěl vycházet, vidíme při dnešní cestě první lidi. Máme za sebou třetinu cesty - vzdáleností i převýšením. U rozcestníku si dáme trochu zázvorového čaje z termosky a potkáváme nějakého chlápka s obrovským báglem. S úsměvem pokyvuje na náš pozdrav a jde tím směrem, kterým se máme vydat také. Přijel sem autem - nejspíš někdo místní. Později ho potkáme na vrcholu WG při focení s nějakým velkým pevným sklem. Ale opravdová lahůdka na nás ještě čeká. To ale zatím nevíme. Směrovky nás posílají vstříc velikánům a my si oba pořád myslíme, že mezi nimi někde musí vést cestička. Přeci není možné, abychom tyhle skály vyšplhali?!?! 

Další rozcestník. Doufám, že nebudeme muset šlapat vlevo - vzhůru do úbočí travnatého, ale neskutečně příkrého kopce. Ne, jdeme pořád dál údolíčkem. Přes lávku nad potokem. Jsou tady vyježděné koleje v trávě - ne úplně čerstvé, ale nějak se sem asi dostat dá. My pokračujeme blíž a blíž k "horám".

V dáli před sebou vidíme barevné bundy nějakým dalších "dobrodruhů". Jsou slyšet první mašiny nad kopci, ale střelby ne. Po chvíli vidíme i nějaké další lidi za sebou. Postupně nás dohánějí. Jdeme si svoje tempo, se zastávkami na pokec, oddech, občerstvení. Nikam se neženeme. Dopolední tréninky stejně nestihneme a do 14.00 nahoru v klidu dojdeme, takže žádný stres. Vidíme, jak se ti, co nás předešli šplhají stráněmi, postupně přicházejí ke kamenným splazům a pokračují stále dál, do výšky.

Spekulujeme, kudy ta cesta tak může vést. Čumíme oba do mobilu a porovnáváme turistickou mapu s tou klasickou, kde mám šipku s ukazatelem GPS. Jdeme dobře, ale ještě nás tak polovina čeká. Píše Shark, jestli se budeme vracet a pojedou pro nás, že chtějí jet do Emmenu. Odpovídám, že to dojdeme až nahoru a platí domluvený večerní čas na parkovišti Schwarzwaldalpu. Kameny, kopec, potok, skály, kameny, kopec, kopec, kopec, kameny. Teď už hornety i tigery nad vrcholky i vidíme. Duní to parádně. Blížíme se začátku sněhu. Už vycházíme ze stínu štítů nad námi a začíná být tepleji. Čepice i mikina jde dolů a připínám ji na batoh.

Přemýšlím, jak to psal v tom blogu ten horal ve svém blogu - sníh ve 2 500 m.n.m.? To už je jen 400 metrů převýšení. Opravdu se blížíme i podle GPS k našemu cílí. Hrabeme se sněhem. Místy je ho do půli lýtek, někde po kolena. Ale nahoru se jde lépe vyšlapanou cestičkou našimi předchůdci. Dochází nás nějaký místní a cosi na nás německy šveholí. Mattia mu napovídá, že si líp s námi pokecá anglicky. Ptá se jestli jdeme na WG, že on tam jde poprvé. No, to my taky. nahlas přemýšlí a potvrzuje naše domněnky, že už to není moc daleko, prý jsme někde ve 2400  nebo 2500 metrech. Ale víc že by nám řekl "domorodec", co jde za námi s dvěma psy. Asi víc vědět nechceme. Prostě tam musíme dojít. Předchází nás strojovým tempem, s úsměvem zdraví, hafani jazyk na vestě ťapou sněhem poslušně za ním. My jdeme taky. Dochází nás nějaký "staroušek". Čipernější než my dva dohromady.  My odpočíváme. Zdraví italsky a Mattia tak má příležitost opět procvičit "svůj" jazyk. Rozumím jen číslovky. 70 a 80. Když odchází, ptám se Mattiho, co říkal o těch číslech. Potvrzuje mojí domněnku. Jemu je 70 let a skupinka za ním k němu patří a tam je nějaké paní přes 80... Mattia říká, že se stydí, že nás takhle předešli, že jeho kondice je kdesi... Zařadíme se a pomalu se přibližujeme rozcestí. Poslednímu pod vrcholem WG. Teď už musíme jen...doprava...do toho kamenného krpálu. Ale to už by měl být poslední záchvěv. Předcházíme italošvýcara (nebo švýcaroitala), který čeká na zbytek výpravy. Tady už slušně fučí. Je to tu dost otevřené, takže si beru mikinu a čepici a stoupáme. Po pár minutách si vždy odfrkneme při pokecu. Ani nevím, co jsme celou dobu řešili. Ale cesta díky těmto rozhovorům příjemně plynula. Při jedné ze zastávek nás dědoušek s nějakými vtipnými průpovídkami, kterým jsem já pochopitelně nerozuměl, ale z jeho šibalského výrazu tváře mi bylo jasné, co zhruba povídá. Mattia mi pak překládal jeho věty. ("Máme to zapotřebí, v tomhle věku, drápat se do kopce, když doma máme pivo, ženský i jídlo").  Ve dvou třetinách tohoto stoupání pouštíme i zbytek jeho skupiny a říkám Mattiovi, že ty další za námi už nás nepředejdou. Nepletu se. Najednou jsme tu. Vrchol našeho snažení. Je tu tak 40 nebo 50 lidí. Nepočítám, jen odhaduju. Volám pod sebe na Mattia, že už jsme tu.  Čekám na něho a jdeme na okraj srázu a vybíráme volné místo, kde se nám nebude nikdo motat v záběru. "Nejlukrativnější" místa, odkud se fotí mašiny stoupající směrem k nám proti lidem na protějším kopci u věže a vedle jsou již obsazena, ale asi není nutné se někde mačkat. Místa je tu dost. Na první pohled ani nejsem na tu vzdálenost rozeznat, kde je věž a kopce, kde jsme se toulali včera. Údolí je obrovské. 

Všechny 3 další fotky pořídil Mattia Bernardini a s jeho svolením jsou publikovány:

Mattia si sundavá zpocenou horní vrstvu, já se ani převlíkat nemusím, takže mikinu a náhradní termotriko jsem sem nahoru vynesl "zbytečně".  Je spousta času na čaj a oběd. Máme chleba a salám. A sýr. A sušené maso. A nějaké tyčinky. Zdroj rychlých cukrů - gumové medvídky nebo co to bylo. Část jsme měli cestou nahoru, část ještě nechám na cestu dolů. Dopíjíme zbytek vody. Na cestu dolů si nabereme v potoce kousek níž. Byl křišťálově čistý, tady se není důvod vody bát. Beru si na sebe bundu a nasazuju kapucu. Jsme na otevřené pláni a chvílemi je vítr nepříjemný. Posílám pár sms, že jsme dorazili na vrchol... Doktora WG stresovat nebudu, ještě by byl schopný se večer sebrat a na zítřek sem přijet a chtít sem jít ještě jednou...  Vrtulník a kontrolní zálet. Tak už jen půl hodiny a začne to. Cougary, které přiváží "pupíky" z Meiringenu na věž do VIP zóny nejsou okem skoro vidět, orientujeme se podle zvuku. Tak tady to na "klasické kropení" fakt moc není. 

Akce začíná, přilítají hornety. Nejsou skoro slyšet. Průlet, fléry, stoupání další várka flérů, ale střílí je podivně po jednom. Fotím, i když to asi na nějaký superb shot nebude. Čekáme na to, až poletí na nás, kvůli tomu tady jsme. Dočkáme se za nedlouho. Mattia na mě houkne "jdou sem, proti nám". Nad jezerem, proti lesům naproti mi svou barvou splývají s pozadím. aregistruju prvního z nich až podle stínu na kopci vedle věže a už ho mám v hledáčku. Hustěkrutopřísný. 

http://www.airfighters.com/photo/200191/M/Switzerland-Air-Force/McDonnell-Douglas-F-A-18C-Hornet/J-5006/

V hledáčku se mašina strašně rychle zvětšuje, ani se nesnažím odzoomovat, pálím to na plných 500mm. Teď už by to bylo na širokáč. Otáčí to na záda

http://www.planes.cz/cs/photo/1223974/f-a-18c-49-mc-j-5021-swiss-air-force-mimo-letiste

a přes nás "padá" do údolí za námi. Pár desítek metrů nad námi. Otáčím se zpátky k jezeru, odkud už se řítí další. To samé a třetí a čtvrtý hornet....

http://www.planes.cz/cs/photo/1224000/f-a-18c-49-mc-j-5024-swiss-air-force-mimo-letiste

Tak tohle je pecka. Tohle nemá chybu. Máme huby od ucha k uchu a vzájemně si líčíme své nadšení.  Odkládám čepici a bundu, tep mám asi tak 200 za minutu.  Už aby to tu přes nás přežehlili znova. Ale nedočkáme se. Desetiminutová předváděčka už pak pokračuje jen útoky na terče v jiných směrech, než bychom chtěli vidět. Už jsou tu F5. Hned po průletu údolím jdou na steč na nás. Čtveřice tigerů. Ty jdou ale ve dvojicích. Dvojice nejde sice zároveň, ale při té rychlosti jde cvaknout vždy jen jeden. Vypadá to, že jsou ještě rychlejší než hornety. Připadá nám to, že tahle jejich ukázka byla ještě kratší, než předchozí hornety. (Když srovnávám exif u fotek, obě čísla 10 minut). Teď se vrací skupina 4x F-18 a 6x F-5. Dva průlety údolím a letí 2 Cougary s bakama. Pod věží ukazují hašení a pak už 8 minutové sólo Cougaru a hned na začátku se střelbou flérů - dnes z druhé strany. To ještě nemám.  

http://www.planes.cz/cs/photo/1224002/as532ul-cougar-t-335-swiss-air-force-mimo-letiste

Mattia se přestává soustředit. Zajímá ho něco jiného, než jsou letadýlka. Chybí mu tu toitoika. Možná už nevnímá paragány, kteří vyskakují ze dvou PéCéček. Sarka - záchrana zraněného z vrtulníku. A už Hornet solo display Swiss Air Force. Nějaké fléry. Průlety, ale vše dost daleko od nás. Ale zajímavé fotky jsou z průletů nad Brienz a lidmi na kopcích. 15:08 Patrouille Suisse. Ty jsou fotitelní jako skupina, míječky z tohoto pohledu ne. Mattia bledne a kroutí se. Na tom holém kamenném vršku plném lidí to bude těžké.  Závěrečný rozchod se Patroláků se střílením flérům už nefotíme ani jeden. Já už to nečekal, uklízel jsem v té chvíli foťák (je otázka, jestli by tímto sklem ten rozchod a fléry šly nafotit), Mattiovi došla karta a pak hlavně defekační problém se zvětšoval. Ptá se mě, jestli mi bude vadit, když tu zůstaneme a počkáme, až všichni odsud odejdou... "Nevadí woe, přeci se neposereš"  Část lidí kolem se ale ne a ne zabalit a zmizet. "Horský vůdce" (ten se psy) tu obchází skupinky a nabádá je k zabalení věcí a odchodu. Zastavuje i u nás. Prý tu nemáme zůstávat přes noc, ale vidí, co máme s sebou a usoudí, že to asi nehrozí, že bychom tu umrzli. Na rozdíl od skupinek Poláků nemáme ani karimatky, spacáky, vařiče (a ani kořalku a podobná "povzbuzovadla").  Mattia mu říká o současném problému, který řešíme a proč tu ještě zůstáváme, i když už máme zabaleno. Ten mu s pochopením ukazuje směr, kam se má vydat, kde na něho nebude vidět a zároveň se ptá, jestli nepotřebuje toaleťák. Nene, díky, něco máme. Sice jsem neobjevil balíček papírových kapesníků, které jsem sliboval, ale nakonec se dílo podaří. mattia pak říkal, že takhle luxusní výhled při sraní hned tak někdo nemá.  Pak už mezi posledními odcházíme. Na úbočí při sestupu si ještě Mattia vzpomene, že jsme si ani neudělali společnou fotku - nějak nebyly myšlenky na blbiny.   Po "odlehčení" je pak Mattia schopen sjednat nápravu:

Pak už poměrně ostrým tempem mažeme dolů. Cestou posíláme klukům zprávu, že nás mají vyzvednout v 19:00 zase ve Schwazwaldalpu na parkovišti. (Odhad nám nevyšel jen o 15 minut a dolů nám to trvalo 3 hodiny). Sice jsme cestou nahoru přemýšleli, že bychom se raději vyhnuli "medvědímu úseku" a šli to pěšky do Grindewaldu těch 8 km, ale to bychom šli za tmy, lesem a je otázka, jestli by to byla lepší (bezpečnější) varianta. Cestou se občas otočíme a koukáme se na to, co jsme museli dopoledne vyšlápnout a nechce se mi to věřit. Vědět, do čeho se pouštíme, tak bychom to možná nevylezli. Já osobně si myslím, že příště sem půjdu teprve ve chvíli, kdy budou mít Švýcařiu Rafaly...  Takhle za světla a dne se ta cesta dá - člověk se nemusí bát, že někam zapadne, na druhou stranu zase vidí, co ho čeká a když tam přijde jen na odpolední 1,5 hodinový program, tak toho focení moc není. Na druhou stranu, ty fotky jsou vcelku zajímavé.  

http://www.planes.cz/cs/photo/1224001/f-a-18c-48-mc-j-5006-swiss-air-force-mimo-letiste

http://www.planes.cz/cs/photo/1223974/f-a-18c-49-mc-j-5021-swiss-air-force-mimo-letiste

http://www.planes.cz/cs/photo/1224002/as532ul-cougar-t-335-swiss-air-force-mimo-letiste

https://www.airplane-pictures.net/photo/976441/j-5024-switzerland-air-force-mcdonnell-douglas-f-a-18c-hornet/

http://www.airfighters.com/photo/258936q/M/Switzerland-Air-Force/McDonnell-Douglas-F-A-18C-Hornet/J-5014/

Po cestě zpátky se předcházíme se skupinkou Novozélanďan, Australani, Angličanka. U Oberlägeru zjišťujeme, kterým směrem pokračují. Jdou směrem k té restauraci, odkud jsem původně chtěl vycházet. Takže to vypadá, že půjdeme k medvědům ve dvou. Mattia ještě než se naše cesty s nimi rozdělí sděluje jednomu z nich, že jsme tam ráno slyšeli "ty" zvuky. Informace zůstala bez odpovědi. Když se pak po pár stech metrech otočíme, vidíme, že tento chlapík slézá louku za námi. To ho Mattia asi potěšil.  Utěšujeme se ale tím, že už před námi muselo jít spoustu lidí, tak že bude  medvěd nažranej , anebo už tam nebude. Když se blížíme ke stavením s korytem, je to zase slyšet...  Tak holt půjdeme rychle anebo poběžíme. Mám dojem, že cesta neutíká a bágl na zádech je těžší a těžší. Skládám hůlky a nesu je v ruce, zatímco si rukama odlehčuju batoh. Teď už jsme u místa, kde byla liška, za chvíli jsme na silnici a pak už je za rohem parkoviště. Ono to zas tak úplně za rohem nebylo. Přicházíme na parkoviště v 19:15, o 15 minut po domluveném času. Hned na dálku se klukům omlouváme za pozdní příchod, ti nám z legrace nadávají, že takhle teda ne a že to bylo naposledy...   Stojí tu s nějakou skupinkou, prý mluví italsky a shání informace. Přijímáme gratulace a Mattia jde zase šveholit.  Kluci mě zpovídají. Popisuju lítání (jít jen na odpoledne je málo, proto se chodí v noci, aby se stíhal dopolední nácvik), cestu - vzdálenost a náročnost (cca 5x Axalp od lanovky, ale v horším a složitějším terénu - po měření na mapách to vychází někam k 6,5 km) a to, že počítám, že budu mít tak 8 fotek. Ve skutečnosti jich je víc, za což jsem rád a umocňuje to zážitek.  Už se těším, až si v autě sednu, počítám, že hned usnu. Ale adrenalin účinkuje a spát nejde. Na baráku večeře, sprcha, pokec, projíždím fotky a ukazuju je na displeji klukům. Prej jsou dobrý, tak snad to tak bude i na monitoru. Po jejich usnutí a automatickém zapnutí sterea (vpravo Dedé, vlevo Shark) zapínám noťas a zkouším najít nějaký zajímavý záběr, který bych poslal klukům do CZ. Nacházím jednu s F5-E Tiger, doplňuji do ní "vodotisk" a bez větších úprav jen oříznutou a zmenšenou ji postuju. 

Přidávám ještě jedny panoramata a procházím diskuzi k včera nadhozenému tématu Wildgärst. Chudák Doktor, tolik let o tom sní, že na něj vyleze a když je takové počasí, tak tu zrovna není. Pana Valdu hlavně zajímá, jestli mám fotku medvěda... Jako by nestačilo, že mi tam dva "řvali" v pokoji - každý z jedné strany hlavy a já zas na noc musím zacpat sluchovod špunty a hudbou.  Na základě tohoto přání jsme si pak s Mattiou fotku druhý den pořídili.

Na závěr poděkování:

medvědovi, že nás nesežral,

"podpůrnému" týmu (Tiger Shark s Dedé) s autem za odvoz,

příteli (panu Valdovi) na telefonu v CZ,

Mattiovi za to, že se mnou šel, bezva pokec a společnost

Více fotek pak přibyde postupně zde:

https://www.flickr.com/photos/dawe-photo/albums/72157661802670098